Kdo je Jindra Čapek?
Vážené návštěvnice, vážení návštěvníci této výstavy, dovolte mi, abych se představil. Jmenuji se Jan Příbaň.
S Jindrou Čapkem jsme staří přátelé, a to byl důvod, proč mne místostarosta města Český Krumlov a kulturní referent pan Ivo Janoušek požádal, abych o vystavujícím umělci něco pověděl.
O Jindrovi Čapkovi existuje spousta recenzí na jeho knižní ilustrace v nejrůznějších prestižních listech všude po světě. Chci jej však zde představit trochu jinak.
Seznámili jsme se asi před padesáti lety v jihoněmeckém Freiburgu. Byli jsme oba studenti, Jindra na akademii výtvarných umění, já na lékařské fakultě.
Žili jsme bohatýrsky a užívali jsme si akademické svobody v krásném městě ležícím na úpatí Černého lesa.
Bydlel jsem ve starém, trochu zanedbaném domě v centru města s dalšími vysokoškoláky. Jindra k nám často přicházel. Jednou se zastavil nezvykle brzy dopoledne: Spíš menší atletická postava v ošoupaných džínách, na nohách španělské holinky ze světlé kůže. Na tričku přes celá prsa reklama na francouzské cigarety Gitanes s tančící Cikánkou. V klopě saka čerstvý rudý karafiát. Vypadal impozantně. Určitě oné noci nespal doma. Přišel mezi nás do kuchyně, kde jsme popíjeli kávu. Vytáhl z kapsy tabák a požádal nás o cigaretové papírky. Nikdo z nás mu zrovna nemohl posloužit. Jindra si pohotově utrhl kus papíru z nějakých novin a jal se balit cigaretu. Ostatní studenti jej upozornili na škodlivé látky obsažené v tisku. Jejich obavy Jindra smetl se slovy, že rudoarmějci si balili cigarety do sovětské Pravdy a probili se až do Berlína. Vzal tužku a na mapu Evropy nalepenou přes celou stěnu kuchyně nakreslil do prostoru Berlína rudoarmějce se samopalem. Rudoarmějec vypadal skvěle. Před nedávnem jsem se sešel s jedním naším bývalým spolubydlícím, Dodnes na tu historku vzpomíná.
Rádi jsme jezdili s přáteli do francouzských Vogéz ležících za Rýnem západně od Freiburgu. Jindra na těchto výletech nesměl chybět. Vogézy nám připomínaly naši Šumavu. Stanovali jsme vždy u malého jezírka. Místo neuvěřitelně romantické, jezírko zpola zarostlé leknínem, večer bylo slyšet kvákání žab, na břehu rostly staré jedle. Jednou jsme se vypravili do nedalekého městečka na nákup. Byli jsme otrhaní, zarostlí a páchli jsme kouřem od táborového ohně. V malé samoobsluze jsme se hned stali středem pozornosti - prostě podezřelá individua hovořící nějakým podivným jazykem. Možná si o nás mysleli, že jsme na útěku před zákonem. Zvlášť dobře se vyjímal Jindra oblečený do příliš velkého kabátu švýcarské armády sahajícímu až po kotníky, na nohách jeho oblíbené holinky – mimochodem jeho styl oblékání se dodnes příliš nezměnil. Už tenkrát labužník, navrhl, abychom si koupili zaječí paštiku. Ukázalo se však, že nikdo z nás nevěděl, jak se francouzsky řekne zajíc. Jindra v mžiku sebral nějakou prázdnou krabici a nakreslil skoro v životní velikosti zajíce. Dal si záležet, zajíc vypadal jako kdyby jej namaloval sám slavný Albrecht Dürer. Jindra přistoupil k řeznickému pultu a se slovy: ”paté, s'il vous plaît” ukázal na právě vzniklou kresbu. Řezník se rozzářil, ale i atmosféra v celém krámě byla najednou přátelská a veselá. Dokonce nás pozvali na ochutnávku vína. Nedávno jsem tuto epizodu Jindrovi připomněl, reagoval slovy: “No vidíš, jak je možný se pomocí obrázků krásně dorozumět, tak vlastně vznikalo první písmo.”
Zajíc od Dürera” se bohužel nezachoval, zmizel i ten vojenský kabát. O jeho zmizení se postarala Jindrova přítelkyně - později jeho první manželka, která v něm Jindru příliš ráda neviděla. Avšak scenerii u jezírka Jindra zvěčnil - namaloval krásný olej ve stylu starých mistrů, které obdivoval již v dětství na toulkách s rodiči po jihočeských zámcích.
Skoro lze říci, že touto episodou skončilo Čapkovo období jeho volné tvorby. Volnou tvorbu sice nikdy neopustil, ale brzy se začal věnovat ilustraci, s kterou již dříve koketoval. Hned jeho první kniha ve spolupráci se švýcarským spisovatelem Maxem Bolligerem byla velmi úspěšná a vyšla v mnoha zemích po celém světě.
A co ještě dodat na závěr k Čapkově tvorbě? Jeho tvorba je charakteristická imaginací, fantaskností, jemností a precizností práce. Prozrazuje inspiraci u starých německých a nizozemských mistrů. Ale koneckonců nechť to posoudí návštěvnice a návštěvníci výstavy. Přeji hezký zážitek!
